Monika Načeva: Při zpěvu se otevírám zevnitř
Rozhovor se zpěvačkou Monikou Načevou o rodné Chocni, hraní „bez šťávy“ a anglickém kytaristovi Justinu Lavashovi.
Moniko, vy jste z Chocně. Kdy jste byla naposledy v rodném městě?
Já tam občas jezdím, protože tam mám kamarádky ze základní školy a docela se stýkáme a udržujeme kontakt. Moje matka už tam nebydlí, rodinný dům jsme prodali, ale já se tam ráda vracím tak jednou do roka.
A to mi vysvětlete, že vy jako rodilá Východočeška, jste v Pardubicích (pokud pomineme vystoupení s Divadlem Sklep) nikdy nevystupovala?
Ano, to je pravda. Ale tohle já vám nemůžu vysvětlit, to se musíme zeptat tam u vás v klubech, proč mě nikdy nepozvali. Až Exil…
Vystoupení v Exilu bude zcela kompletně na „sucho“. Kdy jste naposledy něco podobného absolvovala? Jaké to pro vás je hrát bez mikrofonů a elektrického proudu? 
Já to mám ráda, nejsem nijak stylově vyhraněná, proto to mám ve zpěvu hodně otevřené a široké. Já můžu zpívat s velkými efekty a elektronikou a nebo úplně bez šťávy, jako to bude u vás. Jak Justin Lavash tak i Michal Pavlíček skvěle ovládají akustickou kytaru, která mě v poslední době strašně baví. Pro mě tento druh koncertů není úplně neznámá.
Je třeba pro vás nějakým způsobem tento typ vystoupení náročnější?
Ani bych neřekla. Každé vystoupení je stejně náročné, je úplně jedno, jestli zpívám se sedmičlennou kapelou nebo s jedním člověkem. Já do toho vždycky jdu s plným nasazením. Pro mě není zpěv moc o technice, ale spíš o tom, že se otevírám zevnitř. A pokaždé je to pro mě náročné a je jedno jestli jsem nebo nejsem posilněna elektřinou.
Jak jste se seznámila s Justinem Lavashem?
Přes svého manžela, který je z Anglie. Justin je jeho kamarád a žije poslední tři čtyři roky v Čechách. Je to hrozně výrazný písničkář, který vychází z blues. Hodně dlouho hrál v Americe v takové bluesové kapele a v dalších jazzových skupinách. Také hrál snad na lodi, takže je hodně vyhraný. On sice vychází z blues, ale zároveň ho posouvá „justinovsky“ po svém. Já vždycky říkám, že on hraje, jako když teče řeka: přes kameny, někdy rychleji a pak pomaleji. On je živel, s ním to není jako s Michalem Pavlíčkem, který strašně rád dodržuje sloka-refrén-sólo a všechno musí mít pořádek a hrát se vždycky stejně. Justin je jiný typ. To je prostě živel, který jede. Mě to hrozně baví v tom, že to je pro mě úplně nový přístup v hraní a že se musím i se slovama přizpůsobovat.
Neuděláte s Justinem i společnou desku?
Určitě. Za ten rok, co spolu hrajeme, jsme zjistili, že nás to spolu moc baví a že ta jeho kytara s mým hlasem jdou dohromady. I ty texty má rád, vždy mu musím přesně vysvětlit, o čem jsou. A tak jsme se dohodli, že někdy příští rok nebo napřesrok natočíme cédéčko. Jenom sami spolu, žádný velký studio, žádný producent, jen my dva. A vydáme si to i spolu sami.
Celý rozhovor si můžete poslechnout zde: https://neon.rozhlas.cz